No, ještě že už jsem dostal ty prášky... Ještě to neskončilo.

Včera odvezli do nemocnice babičku se zlomeným krčkem. Při její kondici je šance na návrat do normálního života minimální.

Sledoval jsem hromady fotografů kvůli inspiraci.

Ale pak KJ.Sax (kjsax.com) napsala, že taky hledala inspiraci u dlouholetých hudebníků a jediné, čeho dosáhla, bylo, že ztratila sebevědomí.

A to je přesně to, co pozoruju na sobě - ten pocit se dost podobá vyhoření.

Fotím teprve pár let, nějaké triky a techniky už jsem pochytil, ale s fotografy s desítkami let praxe se nemůžu měřit.

Co by měla být inspirace, mě pak spíš sráží, protože už hotová ta fotka vypadá jednoduše. Jenže pak se ji snažíte napodobit, strávíte na tom několik dnů a stejně se to nepovede... Nebo zjistíte, že byste na to potřebovali techniku za vyšší statisíce.

Proto se pomalu snažím obměňovat sledované za ty, kteří svoje postupy také vysvětlují. Tam vím hned, na čem jsem a můžu se soustředit na to, co jsem technicky schopný zvládnout.

Nečekal bych, že hledání inspirace může mít takhle negativní vliv.

Víte, jak se říká, že v maturitní vysvědčení už v životě potřebovat nebudete?

Tak v životě možná ne, ale po smrti je potřeba ho doložit k žádosti o pozůstalostní důchody.

WTF? Však VŠ diplom nemůžete získat bez maturity 😄

Ještě že tenkrát byla manželka ještě pořádná a měla všechno hezky v deskách.

Dneska přišla urna s manželkou... Už jsem myslel, že jsem celkem v pohodě, ale nejsem.

Občas někdo prohlásí, že jsem statečný.

Moc nevím, co tím myslí. Život mě postavil před hotovou věc, a jestli na to mám odvahu, se mě neptal.

Prostě dělám, co musím, protože neexistuje nikdo jiný, kdo by to mohl udělat.

Cítím se ztracený a mám strašný strach. Chtěl bych se ženy zeptat, co mám dělat - vždycky jsme spolu něco vymysleli.

Takže zítra zase vstanu a udělám, co je v diáři...

Manželka ráno zemřela 😢