Konzumace jídla ve fastfoodu je krajně intimní záležitost. Při vstupu do podniku si připadá mimořádně ostudně, že zaháníte hlad zrovna touto metodou - tedy pokud jste si nepřišli zrovna jen pro kafe.
Lenost pokročila. Namísto stání u kasy, diktování živému člověku, co vlastně hodláte všechno sprasit, máte možnost si naťukat vaše jidelní touhy v polosoukromí na objednávacím terminálu umístěném mezi stolečky. Při dokončování objednávky se snažíte co nejrychleji přeskočit souhrn objednávky, aby nikdo nezahlédl, jaké jste hovado, a kdy zhruba pojdete na infarkt nebo neléčenou dnu.
Ovšem - další level! Pokud trpíte úzkostmi, že by snad někdo mohl zahlédnout, že si objednáváte tři dablčízy ve výhodném menu s hranolky a pitím, můžete si jako ten největší lenoch jít sednout rovnou ke stolečku a celý nákup si naťukat v mobilní aplikaci! Řešení sociální fobie by bylo vyřešeno k dokonalosti - ještě chybí, aby jídlo ke stolečku nenosil živý člověk, ale robot.
Konečně vám to donesou. S obsluhou zásadně nenavazujete oční kontakt, předstírajíc, že jste v podniku z toho důvodu, proč vlastně vznikl - najíst se ve spěchu. Snažíte se přeskládat položky na tácku tak, aby to nevypadalo, že je to objednávka pro tři lidi, akorát jste členy rodiny nechal doma (a určitě jim to nesníte a donesete domů, mrk mrk).
Napijete se pití, protože přece spěcháte a celý den jste nepili. Otevřete krabičku s prvním burgerem. Ještě do něj nekousnete. Musíte nejdříve dodělat práci za toho sedmnáctiletého studenta, který vám jej připravoval - poskládáte burger tak, jak by zhruba měl vypadat. Když už jste s tím víceméně spokojeni, kousnete. V momentě hryznutí z burgeru vypadnou kousky, v abecedním pořadí: cibulky, okurky, rajčete, slaniny. Samozřejmě, že na stůl, tác jste si totiž nepřisunuli dostatečně blízko. První faux pas se snažíte napravit tím, že položky přesunete na tác. U toho se zaprasíte, protože všechny čtyři položky jsou poctivě vymáchané v omáčce, která je ještě stále součástí toho burgeru.
Kufr (i po opravě opět) nešel otevřít, repráky vymlácené, ručka už byla na konci svých sil, posilovači řízení se už taky moc nechtělo, motor žral vodu, stropnici místo lepidla už dávno držely špendlíky, vzduch už fungoval jen na jednu rychlost, anténa rádia byla nalomená, čidlo otevření dveří u řidiče odešlo asi tak v roce 2019, geometrie byla taky nic moc... přemýšlím, co všechno v tom autě už nefungovalo, ale stejně je pořád člověku trochu smutno, protože to bylo jeho první auto. Nikdy jsem s ním neboural (nepočítám tu srnu a tři zajíce, pač to stejně žádné konsekvence nemělo). Kolik to auto převezlo lidí, ještě, když jsem před covidem vozil lidi z Kravína v Dolním Benešově... Těma rozvozama se zaplatila tak polovina tehdejší hodnoty toho auta. Jednu zimu jsem odjezdil s vadným termostatem, takže v autě bylo teplo až v Ostravě, taky sranda. Auto přežilo i povodně, už ani nevím, kterého roku, kdy se málem napilo vody, ale nakonec mu nic nebylo.
I když to mělo najeto 202 tisíc, do poslední chvíle spolehlivě fungoval motor (i když pravda, minulý rok na podzim jsem si musel vyměnit zapalovací lištu, pač se dva válce rozhodly nepracovat), převodovka, spojka, brzdy... To auto by ještě klidně deset tisíc kilometrů najelo, ale za cenu, která by se nevyplatila. Po těch 26 letech od výroby se asi sluší poděkovat za skvělou službu a v dobrém to poslat do nebe.
Teď tady mám auto šest let staré, moderní, bezpečnější, s klimatizací, EURO 6, parkovacími senzory, tempomatem, omezovačem, elektrickým posilovačem, ABS, ASR, XYZ, denním svícením, vyhřívaným volantem, vyhříváním řiti, rádiem s handsfree.... a otravným hlídáním jízdy v jízdních pruzích a systémem start-stop... To jsou všechno věci, které jsou nadbytečné, člověk je nepotřebuje. Auto je hlavně k tomu, aby ho dovezlo bez námahy z domova na místo určení...
Omlouvám se, že tady zase brečím kvůli (pro někoho) tak banální věci, ale když se člověk zbavuje prvního auta, tak... s ním odchází kus srdíčka.
Děkuji.
Stejně jsme se měli dřív psychicky lépe, když neexistovaly chytré telefony. Že nám někdo napsal zprávu, e-mail, jsme se dozvěděli až po příchodu domů, jestliže jsme vůbec zapnuli počítač.
A když jsme si chtěli psát s kamarádem, oba jsme museli být současně u počítače, protože mobilní komunikátory nebyly, žejo. :D Fascinující.
